Proč jsem neuspokojil žádnou ženu (1.část)

Nikdy jsem neuspokojil žádnou ženu, ačkoliv jsem si to několikrát myslel a stále se o to snažím. Tenhle článek není o přiznání mých neúspěchů v sexu, ale o rolích a postavách, kterými jsem ve svém životě byl, jsem a budu. Už jako malý chlapec, jsem si přál být rytířem na bílém koni a bojovat o princeznu, která by se do mě zamilovala. Samozřejmě jsem také chtěl být popelářem. Mistrně vždy vykutálet popelnici tam i zpět jednou rukou a obratně naskočit na vůz. Bohužel velmi brzy jsem zjistil, že tyto role nelze spojit a žádnou princeznu, když se stanu popelářem, neuspokojím. Nezbylo než se stát rytířem.

V první třídě máte velmi zkreslené představy o tom, co je hrdinský čin hodný rytíře a jak získat náklonnost dívky. U dcery naší učitelky, která se mi mimochodem velmi líbila, jsem jí chtěl dosáhnout tak, že jsem se při vyučování proplazil pod lavicemi až pod tu její. Než jsem však stačil přednést svůj zamilovaný vzkaz, začala křičet, že jí lezu pod sukni a bylo po lásce.

Má romantická duše a citlivý přístup k ženám mi zajistily spolehlivě neúspěch po celou dobu základní školy. Nezabíraly básničky, kreslené vzkazy ani můj převlek kovboje, který přicestoval až z daleké „Ameriky“. Zpíval jsem tenkrát na školním večírku anglicky písen „Veď mě dál cesto má“.  Můj výstup velmi „neuspokojil“ tehdejší soudružku učitelku ani u svých spolužaček jsem nezaznamenal sebemenší úspěch či uznání. Zájem neměla dokonce ani spolužačka převlečená za hrubou mouku.

V šesté třídě jsem jednou šel přes 7. kilometrů pěšky ve sněhové vánici do Blatné a zase zpět, abych v místním kině koupil dva lístky na film „Sám doma“. Tento hrdinský čin jsem podnikl pro svoji kamarádku se kterou jsem chtěl jít na tento film. Dokonce jsem ji po dlouhém odhodlávání i pozval. Jak už to tak bývá, čekalo mě odmítnutí a na film jsem šel s kamarádem. Možná mě odmítla proto, že jsem jí jednou před domem, natruc sousedům, hrál na klávesy píseň z filmu „Hříšný tanec“. Zaslepen láskou jsem hrál až do doby než mi došly baterky a sousedům nervy.

Mé rytířské chování nepřineslo ovoce ani v deváté třídě na školním výletě, kdy jsem hrdinně ve svém batohu táhl alkohol pro celou třídu, zakrytý ručníkem. Naše třídní učitelka na mě sice několikrát zaútočila dotazem „ Co ti to tam pořád cinká v tom batohu?“ nicméně jsem vždy útok dokázal odrazit a donesl vše až do chatky, kde měl být večer mejdan. Bohužel večer k ohni přisedli i místní starší frajírci, kteří okouzlili naše děvčata hraním na lžičky tak, že je pozvali do své chatky. My tam nakonec také dorazili, ale museli jsme nejdříve překonat hlídku naší třídní před chatkami a donést hromadu lusků, pro kterou nás děvčata poslala. Ukázalo se, že kombinace alkoholu s pěti kily lusků naše děvčata opravdu neuspokojila a noc vedle zvracející spolužačky jsem strávil jenom proto, že mi kluci v noci zamkli okénko u chatky.

Střední škola má své kouzlo, víte už hodně věcí o životě a o tom jak to chodí. Občas už jsem sice zaznamenal platonický náznak lásky, díky mým stále „lepším“ veršům, ale bohužel to stále nebylo to pravé. Stále vyhrávali ti drsnější, hezčí a ti co šli rovnou na věc. Rozhodl jsem se tedy stát se pro změnu drsňákem a rebelem. Pořídil jsem si ten správný ohoz, který měl vyjadřovat můj postoj k světu a v místním rockovém obchodě několik prstenů s lebkami. Ukázalo se, že můj finanční rozpočet, co se týká oblečení stačí pouze na náznak rebelie a také, že správný rockeři mají úplně jiný obvod prstů. Šátek s lebkami a čtyři prsteny, které jsem přestřihl a zúžil kleštěmi ze mě rytíře opět neudělaly.