My Ami (poslední část)

Na pláži to evidentně žilo. U zavřeného stánku byly položené lahve a jakýsi podivný reproduktor, linula se z něj taneční hudba. Zařízení se snažilo o basové tóny, ale jeho konstrukce to neumožnovala, takže to znělo jako kdyby jste dělali diskotéku v kýblu. Sice nebylo vidět kdo na pláži je, ale ve tmě se rýsovali skupinky postávající a posedávající na pláži. 

Okolo postávající skupinky tančili studenti, kteří byli již evidentně v jiné dimenzi. Poté co jsme asi 30 minut poseděli s přáteli na pláži, jsme se rozhodli přesunout na OCEAN DRIVE. Po pláži jsme nešli, jelikož bychom museli neustále vysypávat boty plné písku. Procházeli jsme kolem hotelů, které byly postaveny ve stylu Art Decoa ve kterých bylo několik VIP klubů. Obyčejní lidé tady musí vždy čekat ve frontě před klubem, zda je ochranka vpustí či nikoliv.

Rozhodnou jestli jste dostatečně hezcí a zda se dostanete dovnitř. Do lepších klubů Vás nepustí v kraťasech a v žabkách, většinou musíte mít i oblek. Většina z nich je na střeše hotelu nebo uvnitř v nějaké VIP zóně. Představa, že čekám v obleku 2 hodiny na ulici v 30 stupňovém pařáku, abych se dostal do klubu vychlazeného na 17 stupňů mě nijak nenadchla. Samozřejmě pokud jste celebrita, pustí vás bez řečí.

Celebritami se to tu jen hemží, bohužel jsem nikoho známého neviděl, kromě jakési dámy v obchodním centru, která měla kolem sebe 10 bodyguardů. Pobíhali kolem ní jako pejsci. Evidentně se jim nelíbil můj černý batoh, do kterého by se vešla nejedna její čivava.

Po obou stranách ulice začínali obrovské obchody se suvenýry z Miami. Trička a mikiny s obrovskými barevnými nápisy „I WAS IN MIAMI BITCH“ nebo „I’M IN MIAMI BITCH“ mi jako suvenýr pro rodinu nepřišly moc vhodný. Stejně tak jako krátké šortky pro holky s obrovským nápisem  „MIAMI BITCH“ nebo různé barevné hrnky a magnetky v neskutečně křiklavých barvách. Minuli jsme několik obchodů a pomalu se dostali k odbočce na OCEAN DRIVE. Večer to tu opravdu žije a je to nejnavštěvovanější místo na MIAMI BEACH.

Došli jsme až ke klubu Clevelander, kde hráli známe hity z pláže. Na baru jsem ihned postřehl nápis CAIPIRINHA a bylo rozhodnuto. Hned u vchodu však naši radost zarazil chlápek od ochranky, který chtěl vidět ID, naštěstí moje ne. K tomu jedna spolužačka prohodila, že to je tím, že vypadám staře. Mlčky jsem to přešel, protože jsem nevěděl jak jí vysvětlit rozdíl mezi starým a starším. Největší problém při vstupu měly však naše korejské spolužačky. Je jim sice už jednadvacet, ale obě vypadají tak na 14 let. Až poté co ukázaly korejské pasy, na kterých se dalo jako jediné přečíst datum vydání a narození, je ochranka pustila.

Od té noci se stal klub Clevelander naším druhým domovem. Po vstupu do klubu jsem si přiťukl s přáteli a obhlídl taneční parket, který byl přímo nad bazénem obklopen palmami. Netušil jsem, že mě v dalších dnech čeká jízda na vznášedle mezi aligátory, návštěva vesnice z Harryho Pottera, brutální horské dráhy ani to, že se do tohoto klubu vrátíme v limuzíně. O tom, ale až někdy jindy.