Cholerik za volantem

Nesmyslné bitky mezi řidiči, kdy se dva chlápci škrtí kvůli tomu, kdo komu kam vjel, jsem nikdy nechápal. Nedávno jsem se však do podobné situace dostal a nestačil se divit. 

Vezl jsem takhle v týdnu do Karlína půjčený solární panel, když tu zprava z pěší zóny vyrazil červený dodávkový vůz. Všiml jsem si ho na poslední chvíli, protože byl krytý jinou dodávkou, která stála před ním. Těsně přede mnou mi zkřížil cestu a přelétl křižovatku. Zřejmě z šoku jsem se opřel o klakson a mocně zatroubil. Ozvalo se skřípění brzd, kvílení gum a dodávka zastavila.
V tu chvíli se ve mě probudili moji italští předci a skrz okénko vyslali můj prostředník vzhůru směrem k neznámému závodníkovi. V tu chvíli byla pro mě situace vyřešena, ale ne tak pro neznámého řidiče dodávky. Gumy opět zakvílely a ve zpětném zrcátku jsem viděl, že se mě řidič jal pronásledovat. Neměl to ani tak těžké, protože asi tak po dvaceti metrech jsem odbočil  a zastavila mě závora Corsa Karlín.

Řidič zastavil smykem těsně za mnou a vyběhl z vozu. Stáhl jsem okénko a než jsem stačil cokoliv říct začal v tom krásně zrekonstruovaném prostoru plném nadějných korzujících startupistů a lidí z energetických společností nelidsky řvát. Nevím, jak by jste se zachovali vy, ale vzhledem k mým zkušenostem s trapasy všeho druhu, o kterých jste se již mohli dočíst dříve, jsem místo strachu nebo hněvu začal cítit nezvladatelné nutkání se smát. Nebylo to však jen z tohoto důvodu, mohl za to i vzhled řidiče, a to, co měl na sobě.

V první chvíli jsem ho ani neviděl, jen někdo těsně u mého ucha příšerně a nesouvisle řval různé zvířecí nadávky, až se všichni otáčeli, aby zjistili, co se to děje. Ve chvíli, kdy po několikáté zopakoval známou větu z vesnických diskoték a zábav:"Pojď ven ty d****e!" jsem se otočil a měl co dělat, abych se nerozchechtal. Řidič byl menší postavy s krátkými světlými vlasy a kulatým obličejem, který měl v tu chvíli stejnou barvu jako jeho dodávka. Na tom by nebylo nic tak divného vzhledem k tomu, že se na mě snažil přes pět minut vyplivnout svoje hlasivky. Jenže pod hlavou, která v tu chvíli připomínala zralé rajče, měl červené tričko s velkým bílým nápisem PSYCHO.

Bylo mi jasné, že jestli se začnu smát, je po mně, a pokud vystoupím, nedopadnu o mnoho lépe. Zvolil jsem tedy uplně jinou strategii a v klidu řekl. "Máte naprostou pravdu, pane, byla to má chyba a já se Vám omlouvám." V tu chvíli se stal zázrak. Jeho obličej náhle zblednul, chvíli lapal po dechu a pak jako vyměněný potichu řekl. "Ne, to já se omlouvám, mám dnes špatný den a už jsem to nezvládl." Rázem mi došlo, že mu možná jen hodně dlouho nikdo neřekl nic hezkého. Popřáli jsme si hezký den, podali jsme si ruce a místo nesmyslné hádky oba odjížděli s lepším pocitem.