Proč jsem neuspokojil žádnou ženu (3.část)

V době kdy jsem byl náctiletý, mnou cloumala potřeba v něčem výrazně vynikat. Bláhově jsem si myslel, že díky tomu si mě nějaká dívka všimne a může se do mě i zamilovat. V době kdy jsem u dívek neuspěl jako rockový drsňák, jsem začal chodit s kamarády i na místní vesnické diskotéky a pilovat „break dance“. Vzhledem k tomu, že jsem dost vysoký a nebyl jsem atletické postavy, mé pojetí tohoto druhu tance bylo poněkud svérázné.

V podstatě jsem se naučil tři triky, které jsem předváděl po svém. Jeden z nich byla tzv. „rybička“, druhý vypadal jako start podivného vrtulníku a ten třetí jsem si vymyslel sám s jedním kamarádem. Nevím ani zda v break dance existuje, spíš by se hodil do extrémního sportu zvaného „Parkour“. Jde o to, že se rozeběhnete co nejrychleji proti stěně, vyskočíte na ní kolmo, aby jste na ní zlomek vteřiny stáli a uděláte otočku o 360 stupňů, po které seskočíte zpět na zem. Vyzkoušet se to dá i s otočkou o 180 stupňů. Než se nám tenhle trik však podařil, stálo nás to hodně vyražených dechů a tréninků v pokoji. To jsem však netušil jak dopadne jeho premiéra na veřejnosti.

Jednou jsme takhle šli v sobotu na diskotéku, rozhodnuti, že příprava byla dostatečná na to, abychom díky tréninku konečně zvítězili „v rytířském klání“. Cílem bylo naším tancem "uspokojit" požadavky jedné z místních dívek tak, abychom konečně našli vytouženou lásku. V té době byla však naše představa o lásce velmi zkreslena hormony. Naše oblečení komentovat raději nebudu, zpětně se vůbec nedivím, že žádná dívka o nás ani pohledem nezavadila.

To se však změnilo, když jsme, posilněni několika pivy, rozjeli naší „break dance“ show. Náš tanec nezaujal jen přihlížející dívky, jelikož ve chvíli kdy jsem se rozeběhl proti stěně, vyskočil na ní a udělal otočku a seskočil zpět, jsem se náhle vznesl. Slyšel jsem slabý potlesk  a nemohl uvěřit tomu, že by můj trik ostatní tak nadchl, že by mě nosili na ramenou. Opravdu tomu tak nebylo, to se jen vyhazovači rozhodli, že mě za můj excelentní výstup z diskotéky vyhodí.

Nejdříve jsem zkoušel vyjednávat a sliboval, že tu velkou šmouhu od mých bot na bílé stěně zítra vyčistím. No napadlo by Vás, že boty nadělají takovou paseku? Nezabralo to a tak jsem zkusil přejít do protiútoku a vší silou jsem se zapříčil mezi dveřmi. Než mě odtrhli tak jsem křičel z plných plic „že jim to tam zavřu“. Evidentně ani to nezabralo a já naposledy mezi dveřmi uviděl jak na mě „neuspokojeně“ civí všechny ty dívky mezi  nimiž jsem v té době hledal svou lásku.

Jak se říká, chybami se člověk učí a já zjistil, že největší král diskotéky je DJ, od té chvíle jsem se snažil se jím stát, na profesionální vybavení jsem neměl a tak jsem musel improvizovat. Po delší době se podařilo, aby rodiče odjeli z bytu přes noc a já mohl uspořádat svůj mejdan snů. Pozval jsem pár kamarádek a několik kamarádů, aby se neřeklo. Přece jen jsem už toužil najít tu pravou dívku "uspokojit" a tohle byla má velká šance. Z psacího stolu jsem si vyrobil pult pro DJ, propojil tzv. „dvojče“ s gramofonem a zesilovačem. Naštěstí jsme měli doma kvalitní HI-FI sestavu, která měla dostačující výkon. Aparaturu jsem měl, bohužel mi chyběly efekty.

Potřeboval jsem mlhu, bodový reflektor a diskokouli.  Bodový reflektor jsem vyrobil ze stolní lampičky, ke které jsem přilepil papírový tubus. Jako polovina diskokoule posloužila mámina salátová mísa, na kterou jsem nalepil části rozřezaného zrcadla a tu zavěsil na gumu od zavařovací sklenice. Efekt to byl parádní, ale chyběla mi mlha, tu naštěstí za chvíli přinesl kamarád v podobě malé modré dýmovnice od vietnamců. Party mohla začít, předem připravenými ploužáky jsem děvčatům evidentně zalichotil. Pivo teklo ze džbánu proudem, pokud se to tak dá říct a díky zelené i broskvové se večer začal pěkně rozjíždět.

To jsem ji tenkrát ještě pil, než přišel příšerný zážitek s tímto nápojem u ohně, ale o tom více až v dalším dílu. Bohužel mi nedošlo, že DJ musí celý večer stát za pultem a moc si nezatančí, takže i mojí kamarádku, na kterou jsem si dlouho tajně myslel, nakonec držel v objetí kamarád. Nezbývalo než vytáhnout poslední trumf. Zapálil jsem malou dýmovnici, efekt to byl úžasný, salátová diskokoule vrhala neskutečné efekty , bohužel po několika vteřinách se v místnosti nedalo dýchat a musel jsem dokořán otevřít okno. Všichni se vrhnuli ven a rychle se náhle loučili. Když všichni zmizeli někdo začal dlouze zvonit. Za dveřmi stáli sousedé a ptali se zda mají zavolat hasiče, že z našeho bytu jde modrý dým. Uklidnil jsem je, že se nic neděje, ale z čeho ten dým byl, jsem jim radši neřekl.