My Ami (1. část)

Noční život na Ocean Drive a koupání na Miami Beach byl vždycky můj sen, ale realita byla tisíckrát lepší. Aligátoři v Everglade, zábavní parky v Orlandu, party u mrakodrapu, šnorchlování na Key West a pravda trocha výuky v jazykovém kurzu. 

Není nad drink na Key West.Neznámý kolemjdoucí

První den v Miami byl náročný a velmi dlouhý. Čekal jsem, že nás přivítá usměvavá a mladá zaměstnankyně jazykové školy. Tak to psali v předodjezdových informacích, nikoho ze školy jsem však na letišti nemohl najít.  Po chvíli jsem si všiml podivné babičky v sešlém slamáku, okolo které již bylo několik mladých lidí. Vypadala jako hruška, která už hodně dávno spadla ze stromu. Jen co si mě všimla začala křičet jméno školy a já abych nezůstal pozadu, jsem to po ní opakoval. To jí přesvědčilo, že k nim patřím.....

Z letiště nás odvezla druhá babička, která několikrát za cestu telefonovala tak, že jsme mysleli, že nám říká důležité pokyny ve Španělštině. Vždycky jsme svorně zakřičeli WHAT? ona však dál nerušeně pokračovala a nevšímala si nás. V Miami totiž většina lidí mluví španělsky, což jsem ještě v tu dobu nevěděl. Vzhledem k mým velkým anglickým znalostem, jsem se v minibusu seznámil s Matteem a Lukrécií z Itálie. Navázal jsem družný rozhovor typu How are you and where are you live. Znalost českého piva již dávno překročila naše hranice a vyhlášenost našich klubů v Praze také, takže Matteo hned slíbil, že přijede a we will make a great party. (ještě se nestavil, ale bude to stát za to)

Po příjezdu do školy jsem se hned vrhnul na připojování mého mrtvého U-phona na wifi, abych zjistil zda my poslali PIN kód. Ten jsem totiž zapomněl a telefon ho po přistání vyžadoval, já byl tak dočasně odříznut od kontaktu se svým světadílem. Jaká byla moje radost když jsem uviděl v emailu vymodlenou informaci. Stal jsem se opět člověkem a sebevědomě kráčel halou, která byla příjemně vychlazena na necelých 17 stupňů. Někteří studenti měli už od čekání na recepci v žabkách namodralé prsty u nohou. Jakmile jsem obdržel nejdražší klíč ve svém životě (za ztrátu účtují 50USD) vyjel jsem výtahem do 7. patra a kráčel chodbou k příjemnému apartmánu, jak říkala paní na recepci. Po soubojí s americkou klikou, která má zámek přímo v držadle jsem otevřel a spatřil cosi mezi turistivkou ubytovnou a vojenským táborem.

Evidentně jsem na pokoji nebydlel sám, jelikož všude leželo oblečení, notebooky a jiné věci. Byl jsem však poslední příchozí jelikož na mě zbyla jen palanda u které chyběl žebřík nebo schůdky. S Italskými přáteli jsme měli domluvený sraz dole v lobby a ihned po srazu jsme vyrazili do jídelny na večeři. Večeře byla královská, výběr z několik jídel, salát a ovoce. Opět bylo všude plno studentů mladších než já , ale to mi nevadilo. S pocitem 25 letého mladíka podnikající dobrodružný výlet po Americe jsem si bezmyšlenkovitě naléval kávu z automatu, což se mi záhy stalo osudným. V momentě kdy jsem byl myšlenkami jinde, hrnek s kávou přetekl a ta tekla po mé ruce až na mé nohy. V tu chvíli se ukázala výhoda klimatizace, mé namodralé prsty odrazily první útok vařící kávy a pouze změnily barvu na červené ferrari. Bezmyšlenkovitě jsem vykřikl "FUCKING COFFEE" načež jídelna rázem stichla a všichni se otočili. Možná si mysleli co to je za pitomce když neumí obsluhovat automat na kafe, ale já dělal drsného hocha. Jejich domněnku jsem záhy potvrdil, když jsem zakopl o židli a převrhl jedné Dánce salát s neidentifikovatelnou zeleninou. Nebyla asi moc dobrá, jelikož mi po desáté omluvě řekla NO PROBLEM. Začal jsem tak na své pověsti pracovat hned od začátku......